Ammar@otman.cz

Kolem čtvrté v noci se probudím celej spocenej,
jsem sám, oslňuje mě televize,
jsem unavenej sám ze sebe, ležím oblečenej v posteli,
nejsou žádný pilulky pro tuhle strašnou bolest,
i ona je jedna kráva, i ona nemá v sobě mír,
vezme si všechno, protože nevím co vlastně chce,
a moje žárlivost která se změní v zuřivost,
je akorát výmluva proto, abych si mohl ublížit.

Tahle cesta v noci se změní ve strašnou hloubku,
ale to není žádná videohra, ve které se můžeš splést,
mám chuť začít brečet a volat o pomoc,
nemám nic co bych dal a ani nic, co bych ztratil,
MÁM STRACH Z LÁSKY..

Život ve smečce je tvrdá lekce do života,
mezi pastmi prodavačů kouření,
se mnou spadla i moje generace,
tenhle svět se nedívá už nikomu do tváře,
proč proto aby někdo něco měl je potřeba krást,
proč to nedělají chudáci spící ve smetišti,
jeden příběh sexu co se zdá jako Láska,
nebo nesmírný zázrak jednoho přátelství..

Tak už jsou ty kozy na diskotékách,
když tančí - jejich duše neví co dělat,
na záchodě jeden zbídačenec hledá píču,
Je to všechno jen potřeba, ale hlavně STRACH Z LÁSKY, STRACH Z LÁSKY..

Je potřeba říct NE, aby jsme zde nezdechli v tomhle našem věku dnů zahozených a násilných! Nepotřebuješ odejít pryč z téhle svobody, ale od pokrytectví, dívej se do předu a NEMĚJ STRACH Z LÁSKY...

Tak už stačí s těma kecama!
Jsem už dost starej abych vyšel z klece!
Všichni by chtěli od ostatních, ale my nikdy nic nedáme!
Už by stačily tyhle kabáty naštvanosti,
tak jako sen v noci, tak stejně se rozpustí přicházejícím rozbřeskem,
v příbězích je vždy nutno se splést, vzít život a zaplatit za chyby,ale hlavně hledat kuráž proto, nemít STRACH Z LÁSKY...

Ne! Je potřeba říct NE! Nezahodit se, nežít v neštěstí, tohle je život za který se platí, ale to není pravda, každej se může znovu narodit uvnitř sebe, každý může zaplnit tu prázdnotu tím, že nebude mít STRACH Z Lásky ! ! ! !

Přeložil: Ammar

Stoupnu si, ale asi by bylo lepší jít zase spát,
chci se učit,ale bez toho, abych vůbec něco chápal,
s touhle prázdnotou která Ti trhá Tvůj obličej,
jeden Bůh, kterej Tě vykopne ze svého Ráje,
nejdu si ani najít žádnou činnost,
dělat nějaký konkurzy a nakonec stejně vyhrajou oni,
je to všechno tak rychlý, násilný a nevědomý,
vždy začnu přemýšlet nad tou věcí,ale nakonec se ztratím v NICOTĚ.

NICOTA, NICOTA, NICOTA, NICOTA..

Stoupnu si a je za mnou vždy nulový bod,
nula v kamarádství, v citech, zabarykáduju se doma,
můj otec, když byl mladej - věřil v tenhle zasranej život,
ale už je to tak, nemluvíme spolu a nejsme spolu,
on mě alespoň dokáže mít rád,
cítí ten pocit MÍT RÁD, ale je to neviditelný a nepřítomný,
je to prostě chlap, kterej dokáže věřit v NICOTU..

NICOTA, NICOTA, NICOTA, NICOTA..

Teď si stoupnu opravdu už naposled,
zase z té postele, kterou jsem už viděl a o které jsem mluvil,
vemu minulost, přítomnost a budoucnost,
zahodím to všechno do jedné díry, do jedné velké NICOTY..

Konečně potkám moji duši, která už je rok mrtvá,
potkám jí s tím velkým úsměvem co mě teď tak bolí,
řekne mě, abych to vydržel, abych to přešel, řekne mě,
že je potřeba začít milovat i NICOTU...

NICOTA, NICOTA, NICOTA, NICOTA..

Stoupnu si před tohle příkroví slunce,
Ty jsi ta pustina, moje velká katedrála,
a i můj čas co tak pomalu utíká..
Naše tajemství se změní v úzkost,
budu sebou mlátit v té posteli, ale Ty jsi tak daleko,
máme všechno, ale chybí nám zítřek,
ze strachu přichází vždy do mé mysli,ale láska z mé strany je NICOTA..

NICOTA, NICOTA, NICOTA, NICOTA...

Čeká nás velká válka hladu a budou všude trosky,
mezi tímhle bordelem a tolik svátků o ničem,
bude vždy někdo,kdo bude zpívat o NICOTĚ..
Ještě je tady něco, co pořád platí,
je tady chuť jít proti lidem...ŽIVOT je jako kluk co řve do novin,
přitom to ticho je ten hlas NICOTY..

NICOTA, NICOTA, NICOTA, NICOTA...

V těch novinách plných skandálů,
na jedné mizerné fotce,
jsi nahá a smutná jako Anděl,
v jednom bodě kdy odlétáš pryč..

Snila jsi o Římě a o herectví,
říkala jsi "Uvidíš, já to dokážu" bez toho abych musela dávat nebo prodávat,
umím se bránit a to Ty víš...

Ale teď jsi jako ta Tvoje panenka ve tmě v opuštěným podkroví,
jsi tam jako další oběť tohohle poraženýho světa...

Notak! Probuď se, mluv a kráčej,
ani ve snu by jsi nechtěla zemřít v pouhých 20-ti letech,
Notak! Odpověz mi, dej mi ruku, my žijme...

Láska občas dělá zázraky,
odpouští se a vlastně se ani neví proč,
pochopil jsem to přes ten telefonát,
že jsi se ztratila uvnitř sebe...

Ale teď je důležitý, aby jsme žili TY a JÁ,
maličkostma co dává tenhle život,
je jedno velké slunce nad Tibetem,
kdo utře tuhle temnotu...

Notak, pojď ke mě, nasedni na vlak, jsme si blízko a přes to okýnko z nebe podej mi ruku, dej mi tenhle dárek -  žijme!
Vidíš to, život Ti profoukne mezi prstama, usmívej se, žijme!

S opuchlýma očima dosahuješ toho,
že v zrcadle vypadáš jako obluda,
ale není to venku, nedělej si z toho nic,
tohle je jen zbytek toho, jak to jde všechno dolů.

Jedna věc je o tom mluvit s kamarádkama,
ale vytvořit lásku můžeš jen ve dvouch,
pak na zkušenosti nezáleží, jestli je a nebo není,
poprvé zkušenost může hodně zklamat...

Říkala jsi, ať to dělám pomalu,
ptala jsi se mě dokonce, jestli jsi frigidní,
ale Ty jsi jen chtěla odejít,
když jsi odešla, bylo to protože jsi byla malá holka,
ale teď už malá nejsi a vidíš, není to tak, jak jsi si představovala..

No tak jdi, jdi utíkej do bouře, jsme to my co jsme blázni,
jednou mě určitě budeš nenávidět, Lásko..
No tak proč, proč jsi mi lhala, všechny ty naříkání  doma,
už jsi to dávno udělala a pak zase naopak...

Půjdem do města a budem se procházet, chceš?
U jedné výlohy možná pochopíš, že si kousat nehty a kůži už nemusíš,
v improvizaci oba pochopíme, že to není problém Tvého duševního pannenství..
Jsi více ženou když ještě jsi, cítíš jak to uvnitř škrábe..
No tak POJĎ , POJĎ, utíkejme do té bouře! Teď jsme blázni, jako dvě laviny,ale jednou mě budeš nesnášet, ale Ty víš , víš že jsem byl opatrnej..Cítím se jako pes,když jsem blízko Tebe..

Díváme se na kalendář, nezůstala jsi, vidíš? Hryžeš si do rtů, ale takhle to nejde..

Tak POJĎ, POJĎ, POJĎ, Srdce v bouři necháme! Jestli chceš, doprovodím Tě domů, už teď mě chybíš.. Zavolej mi, zavřeme se v pokoji, tváře u telefonů, budeme se smát sobě samým.....
JDI, JDI , JDI , UTEČ DO BOUŘE a nech tam své srdce! I BUDDHA PRO TEBE BUDU, hlavně aby se to líbilo Tobě a vlastně nám oboum!

Jsi jako ztracená princezna, která si neuvědomuje svou podstatu v téhle zemi. Jako zázračný omyl, který může chápat jen člověk - co Tě Miluje. Vidím Tě někde na ostrově. Koukáš na západ slunce a víš, že jsi někde kam patříš.

Jsi člověk, který skrývá posvátné tajemství své podstaty. Mohu Tě naučit chápat věci jinak než vypadají a uvědomit si ten hlavní smysl. Budeš matkou krásných dětí. Uvědom si Tvou sílu a nenechávej se využívat pro strach z ponížení. Jsi víc a já to vím, jsi princezna co se miluje v čokoládě.

Tvoje nevinná spanilost Tě dělá šlechetnou. Máš v sobě plamínek, který se nedá uhasit. Vášeň v Tobě ukrytá jen pro člověka, který Tě Miluje celou. Když pláčeš, všechny  brány světa jakoby se zavřely a dýchat lze tak pomalu. Tvůj pohled svůdné šelmy, který nelze přehlédnout - člověk se musí zamyslet, Ty nejsi jako ONi. Jsi víla tohoto světa.

Utíkáš po zadu a přitom tak mladá, krásná, nadaná. Manipulace Tvou myslí je zřejmá, poslouchej srdce a city, nauč se odpouštět pro Lásku Boží. Ty jsi věčná a čistá. Jsi injekce adrenalinu v momentě - kdy cítím Tvé rty. Tebe nikdo nemůže zničit v případě, že budeš věřit sama v sebe a v to - KDO jsi. Jsi ta jizva, co není vidět.

Me gustas Tu Milovaná. Až se budeš opět dívat do očí soka, podívej se do jeho duše a zamysli se nad tím, komu se odevzdáváš. Nebuď ta, kterou bude do konce života mrzet jedno špatné rozhodnutí. Nezahazuj se, pochop to. Tenhle svět dojde k svobodě, až Láska překoná smrt. Žiješ jen jednou, čas už nevrátíš leč bych chtěl posunout ručičkama dějin a dokázat Ti, že šance jsou veliké. Pro oba dva. Ozvi se.

ČLOVĚK SE NESTÁVÁ TÍM CO UDĚLAL NAPOSLED, ALE TÍM CO DĚLÁ CELÝ ŽIVOT!

Vidíš ty kolem sebe? Vidíš je? Jak jest mi volno, že nejsem mezi nimi! Drahý příteli, co jest srdce lidské? Opustili Tebe, jejž mám tak rád, od něhož mi nebylo lehko odloučiti a být veselu! Nevyhledal sám osud ostatní mé styky tak, aby zlekáno bylo srdce jakým je moje? Copak jsem...Hmmm, co jest člověk, že odvažuji se žalovati na sebe?! Polepším se milý příteli, slibuji Ti to a tak se oba stanem výsledkem. Ptám se, chci to tak?

Máš pravdu, bylo by méně bolestí mezi lidmi, kdyby se zabývali - On ví, proč je tak stvořil..Raději horlivé cíle za ničím a spíše lhostejnou přítomnost snáší. Samota mezi davem stává se prevencí a já si zvykám, ale když zavřu oči, v této Rajské krajině a tato doba mladosti zahřívá plným proudem mé srdce tak moc krvavé, to srdce co se někdy tak moc chvěje.

To přimělo jeho, aby založil zahradu na jednom z pahorků jež střídají se nitě a tvoří nejlíbeznější iluzi. Jednu slzu snad věnuji pro zesnulého, slabého, toho co se mu říká duše. Brzy budu pánem zahrady, ano zahradním Pánem brzy budu, jelikož zahradník mě má rád od toho času co JSEM  a činí dobře. Změním pak základy, už zde neporoste jen jedna černá růže, která již pomalu uvadá.

Amen.

Nic mě nikdy nerozbušilo srdce více - než Tvá přítomnost. Kdybych za Tebou běžel na konec světa, dal bych do toho celé své plíce a vydejchal bych klidně všechen vzduch jen proto, abych Tě zase mohl uvidět a přitisknout Tě k sobě. Mé srdce by začalo bít k prasknutí! Ten pocit, když jsem Tě viděl už z dálky, nedá se to popsat. Nedá se popsat ta neuvěřitelná Láska co jsem k Tobě cítil. Když jsem Tě poprvé políbil, nevěřil jsem tomu. Nevěřil jsem, že se splnil můj sen, který se mi tolikrát zdál. Když jsem Ti zajel do vlasů a cítil Tvé vlasy mezi svými prsty, husí kůže naběhla mi! Tak MOC! Tak MOC! Moje duše plakala štěstím v Tvém obětí a tím víc pláče, když je bez Tebe! Ta Tvá kůže co voněla pomerančem, jak jsi si česala vlasy do culíku, ten Tvůj pohled, který zmrazil všechny špatné myšlenky. To štěstí co jsem cítil, tak moc jsem po Tobě toužil každým dnem! Neviděl jsem minuty, kdy jsem Tě zase mohl spatřit. Nebudu už nikdy nikoho milovat tak moc jako Tebe, Tebe celou. Proč si neumím odpovědět. PROČ mě tak Bůh nemá rád. Proč si připadnu tak zbytečnej na tomhle světě. Proč se mě chce brečet, když se dívám na Tvý fotky. Já už to nevydržím. Zdá se mě o Tobě čím dál víc a Ty jsi čím dál víc dál. Vytrhal bych všechny svoje žíly z toho pocitu beznaděje. Tak moc Miluji Tvoje stvoření. Nechci už  žít! PROSÍM NE! Život je tak krátkej a já budu umírat bez Tebe. Už NIKDY nevrátím čas, abych vše udělal jinak. UŽ nikdy nebudeš opět koukat do mých očí a šeptat mi do ucha, že beze mě nemůžeš být. Řval bych z toho dlouhé dny dokud bych si hlasivky nevyřval!

Ty jsi tak moc věřila v mou Lásku a já Tě tak moc zklamal. Já Tě tak  moc Miloval a zklamal jsem sám sebe. SMRT je mi málo. Jaký úkol vyberu si, aby jsi pochopila co pro mě znamenáš. Na všechny otázky odpověděl bych Tvým jménem. Jsem tu tak sám. Proč !!! Vyrvu srdce z Těla ať bolest necítím více. Není nic, co by mě naplnilo. Musím oddálit ten pocit než udělám nějakou hloupost.

Někdy si tak lehnu a zavřu oči. Představím si Tě na velké zelené louce, srnky z lesa koukají jak si leháš do trávy, ptáci zpívají a slunce prahne. Koukám na Tebe jako na největší div světa, uvnitř sebe cítím naprosto TOTÁLNÍ uspokojení. Leháš si do trávy, já kráčím k Tobě, na jednom z pramínků Tvých sametových vlasů se sluní malá červená beruška... Dám Ti jí do dlaně, Ty jí dáváš svobodu, přikloníš se ke mě se slovy MILUJI TĚ. JÁ TEBE NEKONEČNĚKRÁT VÍCE! Miluji Tě víc než Milovat jde! Uchopíš mě za ruku a běžíme do lesa, schováváš se za stromy, vyhazuješ jehličí do vzduchu, vidím Tvou dokonalost a tím se pro mě stáváš něčím tak strašně moc cenným, něčím tak nevyčíslitelným až zatajuje se mi dech! Otevřu oči, koukám do zdi, sám a vím, že tak to nikdy nebude. Dostávám se ještě do hlubší deprese, která pohltí mou duši. Padám do velké, hluboké díry všemožných pocitů, jako lano kolem krku né-li víc, břitva roztrhává mé paže! Miluji Tě! Slzy mi začnou stékat po tváři, nesnáším sám sebe. Nesnáším se tak moc a nevím co s tím dělat. Pořád si říkám PROČ! Bože na nebi, přemluvil bych všechny lidi světa, aby v Tebe uvěřili za cenu toho, že mi Tě vrátí. Zabil bych Boha všemocného za cenu toho, že Tě znovu ucítím tak blízko, jak jen to jde. Brečím jak děcko co spadlo z kola, připadnu si jak ten poslední chudobinec na téhle zemi. Vykopal bych jámu tak hlubokou, jak hluboká je moje Láska k Tobě. Pohřibil bych se v té jámě, ale mou Lásku k Tobě nikdy. Neznám upřímnější city než ty, které chovám k Tobě. Ty jsi byla mým štěstím, které bych nikdy za nic jiného nevyměnil. Vrať se mi. Vrať se k člověku, který Ti dal to co jsi chtěla, Ty to víš. Odpusť člověku, který Tě Miluje, odpusť mi. Čas plyne moc rychle a naděje se krátí. S Tebou by čas ztratil pro mě cenu, žil bych Tebou v Tobě a né s časem v čase. Vrať se mi. Odpusť mi.

Ammar

Každý pohyb, každou tvář, každou věc kterou uděláš,
pokaždé je to strašnej masakr a hlavně když odcházíš,
ano vím, že se mě líbí zastavit a přemýšlet nad Tebou,
ale kdybych se Tě mohl dotknout - fungovalo by to líp...

Nepotřebuju vysvětlovat příběh toho kdo jsi,
sama víš, že slova už se nikdy vrátit nedaj, ale můžeš je změnit,
raději bych opřel svoje rty o ty Tvoje s tím dechem co se třepe vzrušením,
nechce se mě mluvit o včerejšku, život jde dál tak koukejme co bude...

Jsi mnohem rozdílnější od všech ostatních v mém světě - DEJ MI VÍC!
Nádherný myšlení nad krásnýma myšlenkama o Tobě,
pořád cestuješ v mé hlavě na stejné frekvenci - jsi ENORMNÍ!
V jistých věcech jsi úplně stejná jako já...

Nikdy by jsi se nesmířila s tím být jedna mezi mnoha,
jsi hlava - mám respekt pro každou Tvou myšlenku a nápad,
nechci nic změnit pro ten pocit šílenosti,
nebudu Tě stresovat, aby jsi se mi nepodobala stále více...

Kdyby jsi byla jiná než já, už by jsi ve mě nebyla,
a pak že nikdo nezná nikoho,
teď zrovna nevím kde přesně jsi, ale je tak krásný myslet na ty vzpomínky...
Vem si co chceš dokuď to ještě JE...

Dáváš mě tak strašně moc a vlastně si to ani neuvědomuješ,
jsi enormní....ENORMNÍ!
A proto mě tak bolí Tvá nevědomost, že běžíš tam, kde se zahubíš...

Tak přemýšlím...
Lehká mysl snese vše. Lehká mysl? Ani nevím, jak se mi tahle myšlenka dostala na mysl. Jen poněkud lehčí krev učinila by mě nejšťastnějším na světě, ale jen možná.
Štve mě a uráží, jak někteří s malou sílou a nadáním roztahují se přede mnou a to s pohodlnou samolibostí. Mám snad zoufat nad svou vlastní sílou a nadáním? Milý Bože, jenž jsi mě tím vším obdařil, proč nepodržel jsi druhou polovici a tím nedal mi důvěry v sebe a spokojenosti?! Jen strpení, strpení! Však bude lépe...
Od té doby, co meškám každý den mezi lidmi a vidím, co činí a jak to činí - jsem spokojenější. Nejspíš proto, že již jsou lidé takoví, že vše k sobě a sebe ke všemu přirovnávají. Štěstí i žal spočívá v předmětech s nimiž se stýkáme a to vám říkám, pak není nic nebezpečnějšího než samota. Ano! Ta samota, kterou cítím den co den mezi všemi lidmi, s rodinou či kdekoliv jinde. Pořád je se mnou. Sakra, ani nevím jak ten pocit přesně popsat. Dokonce jsem si už na něj zvykl! Je to jako nemoc, na kterou znám lék jen já. Poslední dobou začínám chápat, že tento lék neexistuje. Lék, jimž je Lidské Pochopení. Tohle pochopení se skrývá i v Lásce, ale to bych chtěl mnoho.
Naše obrazotvornost, která je nucena přirozeností by se měla pozdvihnout, povznést a tak se nechat živit fantastickými obrazy mé poezie!
Tak trochu začínám chápat lidi jako jeden celek,ale to právě nechci! Lidé se ovlivňují navzájem a snad si to ani neuvědomují?!
Tvoříte si řadu bytostí, z níchž my jsme nejnižší, vše se nám zdá být krásnějším než-li my a tím se lidé zdokonalují? Proto jsem tak sám. Každý chápe sebe, ale vlastně nechápe nic! Leč někdy tvrdím, že se nechápu, myšlenky jsou jiné. Vždy moc dobře vím, co činím a někdy toho i lituji, ale to je riziko. Nevím, jak to vysvětlit, ani nevím, jestli má slova někdo pochopí.
Vždyť přece tak často cítíme, že nám něco schází a právě to, čeho se nám nedostává, zdá se nám, že má někdo jiný, jemuž i pak vše ostatní přidáváme - to co máme my a tím mu dodáváme jakéhosi ideálního nádechu.
A tak se vlastně stane člověk šťastným, je ovlivněn a  vytvořen ostatními lidmi. Proč tedy já nemohu mít právo na to, aby mě někdo pochopil a tím mě udělal šťastným?!
Naproti tomu, jestliže se vší svou slabostí a namáháním jen pevně pracujete, nabýváte velmi často zkušeností, že nejistotou svou a váhavostí dále docházíte, než mnozí kolem vás. Já tomu říkám: SOBECTVÍ... Sobec nikoho nepochopí leč si myslí, že chápe. To jsem ve světě sobců? Nutno pochopit, že pravý pocit bytosti je, běží-li člověk zároveň s ostatními a nebo snad před nimi?

Když mě doženeš chápáním, nezemřeš sám, ale se mnou. Snad se sem dostanete všichni, nechci zemřít SÁM...

                                                                                           Ammar

Budík se rozzvoní uvnitř mě,
rádio křičí samé radosti,
jedna velká lokomotiva plná kafe,
je potřeba se zajímat o ekonomii,
protože peníze se na ulici nenajdou..

Na té ulici kde křičí celé město,
tam kde se jen stárne a nevyroste nikdy,
na zdech visí reklama,
a to co hledáš pořád nemáš,
a nakonec musíš jít pracovat..

Je to den jako každý jiný,
mám chtíč odejít pryč,
zachránit se jedním skokem od téhle melancholie..

Je to den jako mnoho jiných - já to vím,
je to další prázdnota uvnitř mě,
je to prach mezi zubama,
je to bidet na záchodě,
je to den ztracených..Je to den, který není..

Lidé se modlí v bankách ke svému Ježíši,
a já co se nemám rád - už je to tak,
přemýšlím červeně a pak se vidím modrým,
bavím se tím, že se dostávám do sraček,
už přišla ta hodina, kdy se mám najíst..

Je to den jako každej jinej,
je to další nemoc,
je to příšlš vysoká zeď,
je to oko, které Tě špehuje..

Je to den jako balvan - já to vím,
ten balvan co do mě pořád naráží,
ten život co nemůžu,
je Eso proti královi.

A kolik dní a kolikrát,
budu ještě vězeň uvnitř mě,
že uštknutí hada je Láska která není..
Je to den ztracených,
je to den BEZ TEBEEEEEEEEEEEEEEEEEEE...

Ztrácím se v západu, tam kde mizí slunce, tam někde u moře umírám. Když se uzavřeš do sebe, nechceš se už znovu zapálit tím žárem v srdci, když máš chuť odejít  a už se nikdy nevrátit, když Tě pohltí melancholie, máš CHUŤ ZEMŘÍT. Vidět svět za sebou a nečekat na nic nového, díváš se na moře a nevidíš nic. Nic, jen vodu a tak stejně vidím já Tebe - jen Tebe. Jednoho dne jít, vzpřímit hlavu k očím Tvým, všechna ALE zmizela by. Láska by zabila tu chuť zemřít, ale Ty už nikdy do mých očí hledět nebudeš. Je mi tak líto některých věcí, které se denně dějí kolem mě. Přehlížím je a víš proč? Jen proto, že už to pro mě není prvotní. Ať se každej chová jak chce, ať si každej soudí jak chce, ať je někdo sobec nebo milovník, ten a nebo tohle. Beru to jako součást téhle existence a to díky Tobě. Už mě nic nedokáže ani rozplakat. Někdy mám takovou chuť utéct a vypadnout od těch lidí co si myslí, jak moc ví o čem mluvím. Pro Tebe, myšlenka na Tebe mě v dnešní době už jen pomáhá. Je to zvláštní, ale je to tak. Těch nástrah už bylo tolik. Tak moc to bolí, když příjdeš o člověka, kterému srdce dáš, ale pak si srdce zvykne a nevnímá prvotní cit. Ten cit se někam schová a vždy, když Tě něco - někdo zklame, tak trošku Ti to připomene ten pocit toho, jak bolestné bylo o Tebe přijít, ale mě to pomáhá. Vždy si vzpomenu, jak strašně jsem se cítil a věci, které nejsou kolem mě pozitivní začnu přehlížet. Nemám se rád. Nemám rád moje oči, moje ústa, moje ruce, moje tělo. Nesnáším se a pokouším se to zakrývat smíchem. Nemyslím na sebe v žádném dění. Jsem to jen a pouze JÁ. Nejsem schopnej začít přemýšlet nad životem reálně a do budoucnosti. Tak moc jsem se zastavil nad Tebou, že nemůžu pokračovat dál. ALE ONI JSOU JAK SUPI! KLOV, KLOV, KLOV! My jen my, já a já - Ty nic, TY NIKDY! TY JSI JEN KLUK co nic neumí, nic nedokázal, a nešťastníků kolem NÁS jest MNOHO!

Tahle lehkovážnost člověka mě tak moc fascinuje! Buď na to mám prostě jinej pohled a nebo mám pravdu! Kdo mě odpoví? Máš jeden pokus. Ten kdo říká VÍM, opravdu ví? Ten kdo cítí, opravdu cítí? TY VÍŠ, ŽE ON VÍ, NEBO CÍTÍŠ, CO ON CÍTÍ? Odpověď je jasná! A JSME TAM, kde jsme byli. JE to jako nějaká maska mnoha podob, ale má jen jedno jméno. Lidé o té masce ví, a rádi ji nosí!

MILOVANÁ, ještě že Tě v srdci mám! DÁVÁŠ mi pocit něčeho, co jest pro mě nejhoršího a tak chovejte se jak chcete, dělejte si co chcete a ať už v dobrém nebo zlém - MĚ TO NEPŘEKVAPÍ, mám totiž něco, co trumfne všechna zklamání, žal a bídu.

Chtěl jsem napsat něco trošku přirozenýho, ta filozofie mě pořád nebaví. Sice nevím, o čem přesně chci psát, ale asi sem narvu  nějaký myšlenky a podobně.

Zrovna jsem se díval na profil jedné holky co jsem s ní chodil a tak nějak mě to všechno zamrzelo. Zamrzelo mě to, že jsem takovej hňup co místo toho, aby si holky vážil a byl rád, že má takovou holku jakou měl, chovám se jako blbec. To je ta moje posraná žárlivost a vlastně ani nevím na co žárlím. Asi jen tak... Možná si nevěřím? Ale to si nemyslím, mám to nějaký vrozený nebo co. Včera jsem tak seděl a jen tak přemýšlel zrovna nad tou holkou a říkal si, že bych stejně měl být hrdej na to, že jsem s ní něco zažil a prožil. Jo to sice jsem, ale zase mě štve, že to tak nevidí ona. Zase však nevím přesně, jak to vlastně ona vidí. Ona je docela tvrdej oříšek. Četl jsem si o ní pěknej komentář, něco ve smyslu, že se nenechá nikým ovlivnit.. To jsem se musel zasmát, protože opravdu neznám snad nikoho, kdo by byl tak lehce ovladatelnej, jako právě ona. Štve mě, že s tím vším nemůžu nic dělat. Takovej ten blbej pocit, že vím, že je všechno v prdeli a už se to nikdy nevrátí. Ale mě nejde o to s ní zase chodit, to vůbec. Ona má kluka a snad je s ním šťastná, i když co si budem nalhávat, já vím svoje. Spíš bych se jí chtěl omluvit a říct jí, že s ní chci být aspoň kamarád, někdy zajít do města na kafe a na pokec a nic víc. Ale nejde to. Prostě  to nikdy nepůjde, protože za prvé by se ten její asi zbláznil a za druhé by to asi nechtěla ani ona sama. Pak se zase ptám, proč by ale nechtěla? Možná jsem se kolikrát zachoval jako blbec, když jsem byl agresivní (neuhodil jsem ji) a v holce to určitě zanechá špatný vzpomínky a podobně, ale snad se na to může podívat z druhé stránky, odpustit a přijmout taky svoji chybu, protože za vše nemůžu přece jen já. Taky si myslím, že všechno nebylo jen špatný. Vžyť si pamatuju tolik krásnejch chvil a co mě psala, jak se smála a podobně. Ale tohle je prostě těžký. Když jí napíšu, tak třeba ani neodpoví, hned za tím hledá něco špatnýho asi. Mě ublížilo taky dost lidí, ale já jsem člověk, co se na to dívá tak nějak objektivně a umím odpustit a říct si, že co bylo to bylo a zapomenu na to.

Nemám rád tyhle lidi, co se nechají ovlivnit každou pomluvou a každým kecem. Každej ať věří čemu chce, ale ať jeho víra má opodstatnění a né jen samé blbosti. Přemýšlel jsem, v čem je ten její o tolik lepší než já. Jasně, každej je nějakej a nedá se přesně srovnat, v čem je lepší a v čem horší, ale já zase mluvím z vlastní zkušenosti. Vždyť si pamatuju ještě dnes velmi živě, jak mi o ní povídal. Prý kdyby nebyla tak krásná, že by s ní už dávno nebyl. A já si myslím jednu věc, ona to určitě ví. Ona má strach z mnoha věcí a to je špatně. Určitě ho musí mít ráda, ale ono je to spíš už o tom zvyku. Je to všechno jedna velká trapárna. Možná ji jednou potkám někde v baru, bude plakat a celá utrápená, protože zjistí, že ten její si našel lepší kravku, kterou oblbne a já ji dám pusu na tvář a řeknu jí, že je to super holka a že by se měla jen smát.. Možná!

Co jsem dál přemýšlel, že bych si měl najít nějakou holku, ale to je tak těžký v dnešní době najít skvělou holku, že se snad nikdy nedočkám! Tak jasně, každej na to má jinej názor, znám lidi co by mě napsali: "Holek je tolik, stačí si jen vybrat" , ale není to tak.
Buď poznám nějakou hezkou, ale blbou jak tágo, nebo zase nějakou co se mě tak nelíbí, ale má dobrý srdce. Nebo poznám krásnou a chytrou, ale zase zadanou. Ono možná ani nebude chyba v nich, ale ve mě. Já prostě neumím balit holky, neumím to.  Nechodím se bavit na Diskotéky, nikdy mě nebavil ten kravál a podobně. Když bych eventuálně s přáteli zašel do baru a uviděl tam nějakou pěknou holku, ani nevím co bych měl udělat.. 
Příjde mi strašně fádní přijít k holce a říct ji, jestli nechce něco na pití a podobně, je mi to blbý a ještě k tomu mě to příjde trapný! Ale možná jsem trapnej já!  
Tahle holka, co o ní píšu, to bylo takový zajímavý seznámení..  Jsem zašel s jejím klukem na pivo a poznal ji a už to bylo..  Ale docela úspěch, jsem jí nechal jakože vzkaz  s číslem a ona mi sama napsala? To jsem zíral, to bylo nějak ráno, kolem 10:00 se probudím a boooom 3 SMS-ky..  Jenže tohle se stává jednou za uherskej rok.. No, je to všechno pryč a vlastně tady píšu o ničem, ale tak nevadí... Příspěvek jako příspěvek...

Jsi divoká klisna bez postroje,
armáda, která utekla z boje,
moucha bzučící kolem mého ucha...
Jsi mrcha!

Jsi ježibaba v hnědým šátku,
sobota, co přichází až po pátku,
žížala, která se hrabe v mojí hlíně...
Jsi svině!

Jsi zablácený bílý kožich,
rezavá díra v nových nožích,
vlajka s kladivem, srpem, celá rudá...
Jsi zrůda!

Jsi kulový blesk v suchém lese,
špinavá zem, když vysaje se,
revizorka, co našlapuje zlehka...
Jsi děvka!

Musím si ji nějak zprotivit...

Je to tak snadné: "Mám tě rád"
Řeknu to. Dneska? Zítra… snad…
Beznaděj se jak hrášek pne!
Kdykoliv, ale dneska ne!

Tělo leží v cestě, tvář mlčíc tone v prachu,
Ruce v pěst, oči vlhké, v srdci plno zášti,strachu,
Obloha tmavne, mlha se šíří,
Veškeré naděje pryč odsud míří...

Tělo leží v cestě, krev ze zad proudí,
Bolest necítí, jen víra se hroutí,
Dýka v zádech od lásky bez lásky,
Všechny ty měsíce - jen falešné obrázky...

Tělo leží v cestě, vyschlé rty semklé žalem,
Na duši jizvy, srdce puklé málem,
Sny se bortí, štěstí je neznámý pojem,
Dobrodružství končí, vlak na konečnou dojel.

Tělo leží v cestě,stíny ho tlačí k zemi,
Zadupán v písku dýchá jen s obtížemi,
Život ho zradil, ale život jde dál,
Ještě mnoho musí dáti, teprve málo dal..

Ammar v cestě stojí, k obzoru hledí zas,
Přec kdyby mohl, zas vrátil by čas...

Tato slova jsem napsal v době, kdy jsem se cítil dočista sám, v době, kdy mě nikdo nechápal. V době,  kdy jsem žil mezi chamtivci a lakomci, mezi lidmi, kteří vidí jen sebe a nic než sebe ,mezi lidmi bez srdce a pochopení, mezi egoisty. Jsou to lidé, které známe pod pojmem "Přátelé" ...Každý si na "Přítele" jen hraje, velmi málo lidí - né-li pomalu nikdo neví,co to přátelství je. Musím podotknout, že mezi těmito lidmi žiji celý život a i teď, neboť není místo na zemi, kde by nebyli. Vy všichni co to budete číst - a mám na mysli HLAVNĚ lidi, co se vydávají za mé přátelé si snad uvědomí, že by neměli mrhat slovem "Přítel" nebo "Kamarád" neboť nemusím být jediný,kdo se může cítit natolik sám,jak popisuji v tomto příspěvku. Při zamyšlení vás může napadnout, že podobné příspěvky jako je tenhle znehodnocují váš charakter. Uvedu malý příklad. Kamarádovi bych nekoupil rybu, kdybych věděl,že bude jen jedna,ale koupil bych mu udici. Přeberte si to jak chcete. Možná je chyba ve mě. Jsem ten typ člověka, že když mě někdo poprosí o knoflík u košile, dám mu celou košili ač bych jinou košili neměl.Nyní k příspěvku.

11. března 2005 03:48 ráno

Štěstí v mém životě se na mě smálo velmi krátce.Viděl jsem svět při určité formě, kterou né každý lehce chápal. Bohužel,někdy přichází zklamání, které si člověk ani neuvědomuje. Přestože jsem byl v kruhu mnoha lidí, přec cítil jsem se sám. Ptal jsem se sám sebe, kam vlastně jdu. V této totální tmě, v této absurdně totální nelidské společnosti, s těmito lidmi, co se na vás usmívají a vydávají za vaše přátelé a pak vás nechají umírat na ulici, v této faleši a sobectví jsem si dokázal představit tvář nějaké osoby. Byla to velmi milá osoba. Tahle neexistující osoba měla i hlas.Se zavřenýma očima ji slyším,jak se mě ptá, co tady dělám a kam jdu. Pomalu polknu své suché sliny, zamyslím se nad tou otázkou a usoudím, že sám nevím.V této totální tmě vidím pohled, který nedokážu popsat.V pohledu vidím lesk soucitu, snad v sobě samém. Byl jsem ujištěn, že osoba v mých zavřených očích mne ochrání, viděl jsem tu výjmečnost, co mi byla vždy předhazována.Vidím tu tvář, co se pomalu ztrácí, otvírám oči, stín mizí, realita se vrací, sám sobě chybím...Dokud jsem byl v kruhu upřímných lidí a necítil jsem se tak sám, neviděl jsem sebe samého, ale nyní jsem v těchto těžších chvilkách poznal sám sebe .Znovu se vracím! Jsem mnoha oplakávaný stín, který se vrací na světlo denní, veden Labyrintickou drahou jiných vášní. Já,probuzen z podsvětí zapomění, vracím se s duší někoho, kdo tu chybí, jsem to nejtrpčí a nejkrutější co chová v sobě kalich Lásky - Bolest z Rozloučení! Truchlivou jak Smrt! Zavřel jsem oči, znovu viděl jsem jeho, v té temnotě - kde tvář mění...Už brzy...

                                                              Ammar

T'innamorerai forse non di me
starai ferma li e succedera da se...da se
Della liberta degli amici tuoi
te ne fregherai quando t'innamorerai...vedrai...
Sara bello da guardare come un poster di James Dean
sara dolce la paura sganciandosi i blue jeans
sara grande coem il mare sara forte come un Dio
sara il primo vero amore quello che non sono io
T'innamorerai di un bastardo che
ti dira bugie per portarti via da me...
Chi ti difendera dal buio della notte
da questa vita che non da quel che promette
T'innamorerai, lo so certo non di me
in profondita che non sai di avere in te... in te
sarai sola contro tutti perche io non ci saro
quando piangi e lavi i piatti e la vita dice no
un ritardo di sei giorni che non sai se dirlo a lui
avrai voglia di pensarmi tu che adesso non mi vuoi
T'innamorerai... di me
ma non saro io... con te
t'innamorerai quando sara tardi ormai
e il cielo piangera
gli manchera una stella
vai con la tua felicita
sei troppo bella
t'innamorerai t'innamorerai
t'innamorerai non di me ma t'innamorerai

Je kolem druhé ráno. Nemůžu spát, tak jsem si sedl do kuchyně, vzal pero a papír. Sedl jsem si a zapálil cigaretu. Opodál na stole leží balíček karet. Náhodně vytáhnu jednu kartu - Srdcové Eso.
Začnu přemýšlet nad Láskou. Myslím si, že Láska je pro mě jako poslední vzplápolání dohasínajícího světla svíčky. Pravda! Je mi 20 let a mohl bych to brát trošku s optimismem, ale řekněte to srdci mému! 
Už ženám nevěřím. Pokládám si otázku, zda-li pak mám být jako většina mužů, zbalit holku při první příležitosti, vyspat se s ní a pak ji zahodit, jako tu vykouřenou cigaretu, co vyhazuji z okna? A nebo věřit v Lásku upřímnou, horlivou jako Slunce, čekat na tu pravou dívku, která má srdce upřímné a plné Lásky? Ale PROČ?!
Proč, když poznám dívku mých snů, myslím si, že je ta pravá, pak vše se zahubí a to vše snad vinnou mojí?! Ach vy ŽENY! Ve vašich debatách mluvíte o mužích jako o zvrhlících co sex hledají, co vás zneužívají - pravou Láskou NeMilují , ale divíte se?!
Poslední dívku, co jsem poznal (a Miloval) mám zvlášť na paměti a je pro mě výstrahou!
Krásná, mladá dívka s vášnivým pohledem, na první pohled tvrdá osobnost, hrdá sama na sebe, připomíná mi tu Růži na pouti, kterou se snažíte sestřelit, ale nejde to! Nevíte totiž, že muška je křivá. Poznal jsem ji lépe, ve skutečnosti je to panenka z marcipánu, tak křehká, citlivá nežná dívka, velmi vnímavá, zranitelná, plná vnitřní krásy a intelektu, dívka s tvrdými životními podmínkami, která hledá útěchu a uznání. Pokládal jsem ji za opravdu upřímnou holku, která si jde za tím co chce, za holku, která se se mnou cítila krásně. Proč si myslím, že se cítila krásně?!
Když v jejím smutku dokázal jsem rozesmát její tvář, když mé polibky opětovala, když jsem na truc nenapsal a ona srdce-libnou zprávu napsala mi a desitky dalších detailů mohl bych jmenovati, už víte, proč jsem ji začal Milovat a věřil jsem, že jsem pro někoho důležitý? Co to znamená, když já Miluji?
Obětoval bych poslední výdech, poslední halíř, poslední cit, poslední slova pro dívku, které věřím a Miluji ji. Udělal bych do slova COKOLIV, abych udržel její cit ke mě! Pro dívku mého srdce, nebál bych se uchopit studený ten strašný kalich z něhož bych pil smrt! Kdyby mi jej podala - nezdráhal bych se! V ten okamžik bych ji zanechal všechny mé nevyplněné tužby světa a ledově bych zaklepal na kovovou bránu smrti! Je toho moc, co bych udělal. Zamyslete se!
Víte, jak jsem se cítil, když tato poslední dívka zklamala mě? (Zklamání je relativní pojem, logicky vzato, každý zklame sám sebe, ale to je z jiného soudku.) Prý jen čistila si MOZEK na mě?! Dojdou slova a chcete ji ZABÍT... (Zlomená srdce jistě ví, o čem mluvím.). Jen ta poslední kapka čistého rozumu vám říká, aby jste to neudělali! Což je TĚŽKÉ! Velké moře zlosti Versus kapce čistého rozumu! Dost! Leze na mě infarkt!
Proč je tedy nyní pro mě Láska něco zlého? Nejsem žádnej Anděl, tak jako nikdo jiný, dělám sakra chyby, tak jako ostatní, ale tohle si nezasloužím! Mnoho lidí zneužívá mé naivity a důvěry, ale Díky Tobě - MILOVANÁ nyní vím, jaké dívky mohou být! Lstivé a hořké jako upražená Káva!
Byl bych nejspíš idiot, kdybych si myslel, že s tímto článkem výjdu bez kritiky a víte proč? Jelikož mnoho lidí se neumí na věci dívat i jiným úhlem pohledu! Stejně JAKO JÁ! Kdybych nebyl slepým a díval se jinak, možná bych tu Růži sestřelil!
                 Ale díky Milovaná -DÍKY.......!                                       Ammar